Letošní rok je nějaký zakletý. Často se dozvídáme, že někomu na poslední chvilku vypadnul svatební fotograf a pár dní před svatbou horko těžko novomanželé hledají náhradu. My jsme si na podobné případy vzpomněli ve čtvrtek, kdy jsme se ráno probudili, ani jednomu z nás nebylo dobře a zatímco Pája se dala během dne nějak dohromady a večer už jí bylo docela dobře, já jsem naopak ráno jel ještě do ateliéru, během dne se mi dělalo pořád hůř a večer jsem si říkal, že ty dvě svatby po sobě – pátek a sobota – budou hodně těžké. Naházeli jsme do sebe oba nějaké vitamíny a šli jsme spát.
Páteční ráno u mě nepřineslo žádnou změnu, pořád mi bylo zle, ale focení svatby se jen tak neodvolává, takže jsme se vydali vstříc hodonínsku za Bárou a Rajeshem. Ani nevím, kolikrát jsme psali, že nás svatby fakt baví, ale tentokrát jsem zjistil, že mají i trochu léčebný účinek. Prostě přijedeme na místo, přepneme se do svatebně pracovního režimu a ať je nám jak chce, všechno jde stranou. Zkrátka, když jsme svatbu večer opouštěli, už mi bylo dobře. Po vší té pohodové a přátelské atmosféře jsme zase byli nabití a odjížděli jsme domů sice unavení, ale spokojení. A i když jsme si ještě ráno říkali, že bude záhul stát v sobotu večer po dvou svatbách na nohách, tak už hned po první svatbě byly obavy pryč.
Sobota s Míšou a Tomem byla krásně pohodová a zase nás dobře nakopla, hlavně večerní párty stála za to. Když vám totiž do práce hraje DJ Schafff, tak to snad ani nejde si to neužívat. Nebudeme zastírat, že ho máme fakt rádi a každou spolupráci si neskutečně užíváme. Po očku vždycky sledujeme jeho kreace a říkáme si, že pokud je některý člověk opravdu na svém místě, je to on.

