Trochu osobnější pohled na stověžatou návštěvu

Jen malá odbočka ještě než začnu – neberte ten článek jako jednu velkou reklamu na svatební alba. Když tak přemýšlím o všem, co chci říct, tak se bojím, že to tak možná v průběhu psaní vyzní, ale záměr to rozhodně není.

Jestli jste připravení, jdeme na to.

Před týdnem ve středu jsme se vypravili směr západ přes celou republiku. Cíl byl jasný. V první řadě vydržet stát dva dny u barového stolečku na svatebním veletrhu. Pátek byl v pohodě, ten byl krátký a na našem tentokrát pidi stánku byla Pája, která odpoledne na veletrhu dala s přehledem a úsměvem od ucha k uchu. V sobotu to ale byl větší adrenalin, Pája musela odjet mimo Prahu, štafetu u stolku jsem přebral já a prakticky se od něj nehnul. Naštěstí pořád někdo chodil, takže až skoro do večerních hodin mi ani nepřišlo, že mi chybí kafe nebo jídlo, což jsem si po skončení veletrhu vynahradil.

Celkově jsem myslel, že veletrh bude to hlavní, co máme v Praze naplánováno. Ale jak se ukázalo, měly to být jiné drobnosti, které mě nakonec rozválcovaly. Nemálo důležitým bodem programu bylo stavit se jeden den u Anet s Peťanem, další den si dát kafe s Míšou a Tomem a nakonec zajít posedět se Silvií a Vaškem. Se všema jsem řešil (resp. v prvním případě jsme řešili i s Pájou) jejich svatební fotoalba, jak mají vypadat, kolik čeho do nich a podobně. Začalo to docela nevinně. Anet s Peťanem nám řekli, že mají trochu problém, protože si nedokáží do alba vybrat 100 fotek. V prvním okamžiku jsme se zhrozili, že se jim asi fotky moc nelíbí, když neví, které by si nechali udělat, ale naštěstí jsme brzo pochopili, že se nedokáží na 100 fotek dostat, protože jich mají zatím vybraných daleko víc a už neví, co škrtat, což nám udělalo radost 😀 Mimochodem kdybyste chtěli vědět, o které Anet s Petrem píšu, jsou to tady ti.

S Míšou a Tomem jsem si sednul v sobotu před veletrhem na ranní kafe a zatímco jsme prohlíželi možnosti alb, debatili jsme o cestě do USA a Míša s Tomem mi připomněli všechno to, co jsme s Pájou kvůli neustálým plánům do budoucna v minulosti zameškali. Cestování. Ne že bysme se nikam nepodívali, ale naše dlouhé cesty do světa vzaly všechny za své. Na začátku jsme je odkládali kvůli financím, pak kvůli praxi, kterou jsem chtěl získat v práci, abychom se, až vypadneme do světa, mohli jednou vrátit, najít si jednoduše práci a založit rodinu (z dnešního pohledu je to smutně vtipné, když si vezmu, že do strojařiny, kterou jsem se živil, bych se vracet už fakt nechtěl). Do toho všeho jsme začali fotit a z původně zamýšleného přívýdělku na zaplacení techniky se vyklubalo něco, co nás začalo hodně bavit a my si řekli, že se to rozjíždí hodně rychle a hodně dobře na to, abychom s tím sekli, odjeli a pak po letech začínali od znova. Takže se zase nikam nejelo. No a v momentě, kdy jsme otěhotněli, tak veškeré sny o vycestování už vzaly kompletně za své. Dlouho jsme se drželi představy aspoň dlouhé dovolené na Zélandu, ale jak mnozí z vás ví, tak i ta je ta tam (už jsme o tom dokonce i psali). Takhle jsem o tom všem pomalu celou sobotu uvažoval, vzpomínal, přemýšlel, co by člověk udělal jinak, kdyby mohl, a kam se pohnout dál.

V neděli jsem pak šel řešil fotoalbum se Silvií a Vaškem a kromě porodů (opravdu čtete správně), jsme se dostali i k pohledu na služby v ČR celkově, na budoucnost a kde se vidíme za dalších X let. Celé setkání se mi ale hodně v hlavě míchalo se vzpomínkami. Seděli jsme kousek od Míráku v Praze a mně hlavou letěly doby, které mám spojené se svým mladším já, hlavou plnou ideálů, dlouhýma vlasama, volným časem, doby prvního vážného vztahu, kdy jsem ještě skoro nevěděl, co je foťák, kdy ještě mezi náma byli lidi, o kterých jsem v té době netušil, že už mají tak málo času, doby plné nočních bloumání Prahou (kterou mimochodem tak miluju), stopování a radosti z mládí. A jak jsem tak šel z kavárny, tak místo toho, abych sednul na tramvaj, řekl jsem si, že se prostě pár zastávek projdu. Celou dobu pozoruju ten nádherný kostel na náměstí a v momentě, kdy jsem kousek od něj, zničehonic vysvitne slunce zpoza mraků a celý ho na chvilku ozáří. Mě najednou šlehne ten pocit časů dávno minulých a jako by mi bylo zase dvacet, seděl jsem před kostelem na schodech, sluchátka v uších, vyhříval se na slunci a čekal na přítelkyni. Neskutečně mě to odrovnalo a v ten moment jsem litoval toho, že jsem tehdy neměl foťák. Náš mozek je sice tak mazaný, že si dokáže vybavit kde co, ale bohužel ne často se to děje, když zrovna chceme a já osobně docela dost zapomínám. Tak tam tak stojím na tom Míráku, čekám na tramvaj, držím ty svatební alba a uvědomím si, jak strašně jsem rád za to, že dneska máme foťáky a fotky si tiskneme, že si dokážeme udělat radost a dáme vybrané fotky do knížky, která nás snad přežije. Protože až jednou nepůjdou jpgy otevřít a najednou nebudeme mít na čem se na ně dívat, tak aspoň těch pár fotek budeme mít v knihovně. Uvidíme, jak prcek rostl, jak se culil a zatímco nás bude asi docela zdrařile v pubertě ignorovat, tak si budeme moct připomenout, jak moc byl roztomilý. Pevně v to aspoň doufám. Že snad jednou ukážeme vnoučatům, jak vypadal jejich táta, když byl mimino, nebo jak rostl. A tohle uvědomění přebilo všechno z těch pár dní v Praze. Zase si připomenout, že sice nejdůležitější je si užívat to, co je tady a teď, ale hned v závěsu je dobré nezapomínat na to, co bylo, a uchovat si vzpomínky. Ono rčení, že ze svatby zbudou jenom prstýnky a fotky, je sice brutální klišé, které nesnášíme a když nám někdo říká, že to máme zdůrazňovat všem klientům, tak se nám ježí vlasy na hlavě (v mém případě ty, které tam ještě zbyly), ale v životě to tak bohužel funguje.

Takže lidi, až budete přemýšlet, co s fotkama, radíme – nechejte si udělat nějaké na papír, nemusí to být kniha ani nic načančaného, ale i obyčejné 10×15 fotky v krabici, kterou jednou vytáhnete a díky ní si zavzpomínáte, budou super.

A já už asi nebudu dál psát, protože i když to není ani polovina toho, co jsem chtěl, tak je mi jasné, že je to stejně asi víc, než bylo zdrávno na jedno počtení.

Takže ať se vám dneska daří, využijte příležitostí, které budete mít, ať radši litujeme toho, co jsme udělali, než toho, co jste neudělali a jak se budou blížit vánoce, tak si zkuste najít čas a vyvolat si zase nějaké fotky;)

 

P.S.: Přecejenom jednu fotku dám, tu jedinou, kterou jsme za ty dny v Praze pořídili a kvůli které si pořád říkám, že bych si mohl pořídit telefon s aspoň trochu lepším foťákem. Nicméně, jak to Páji na expu slušelo, jde poznat i tak.