O Hance a Michalovi… trochu víc osobní pohled

Je 3:13 ráno a já právě smazal dopsaný blog. V poslední době se toho děje strašně moc a zdaleka ne všechno je pozitivní. A proto šel celý text do koše, protože jsem si při jeho čtení uvědomil, že byl až moc osobní a až moc depresivní. Takže si z něho vezmu aspoň tu veselou část – naši poslední svatbu a začnu od znovu.

Přiznám se, že vlastně nevím, jak dlouho se znají Hanka s Michalem, ale vím to, že Michala znám ještě dýl než Páju a pořád pamatuju dny, kdy jsem od něho opisoval protokoly, nechával si v pár minutách před testem vysvětlit věci, které jsem měl několik hodin poctivě studovat a do dneška nechápu, jak je možné, že jsme na konci našeho studia stáli společně s červeným diplomem před aulou plnou lidí. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že mu budu za 8 let fotit svatbu, smál bych se a klepal si na čelo. Nicméně 8 let je pryč a mně celou svatbu pořád běhaly hlavou myšlenky na tu dobu, co všechno se stihlo stát, jak brutálně rychle to uteklo a jak jsme se ocitli tam, kde jsme. Pája říká, že si tyhle témata strašně beru, a má pravdu, tentokrát mě to ale dostalo úplně, najednou mi to všechno letělo hlavou a v kombinaci s událostmi posledních dní se mi vrátilo, kolik jsme toho za ty roky ztratili. Ráno mi v průběhu příprav u Hanky říkali, že se nám nachystat na slzavé údolí, asi by ale nikdo netipoval, že slza ukápne i mně…. a stalo se.

Takže takhle svatba pro mě byla prostě jiná, osobní. Ale abyste si neudělali špatný obrázek – rozhodně jsem nestál někde v rohu a nepřemýšlel, co jsme kdy kde udělali špatně a jaké sliby jsme dali, které už nikdy nebudeme mít možnost splnit. I když mi to pořád letělo hlavou, všechno zakrývalo to, že se musím věnovat svatbě – hledat světlo, zachycovat momenty, sledovat dění okolo, užívat si super náladu, objevovat způsoby, jak rozesmát malé děti, a způsoby, jak pak vysvětlit dospělým, že na ně narozdíl od dětí už fakt štěkat nebudu:) a taky si třeba dávat pozor, aby mi neuklouzly ve vodě nohy a já neutopil foťák. Nehledě na to, že jsem si chtěl celou svatbu užít naplno, protože to fakt stálo za to. Hance to slušelo, ráno bylo víc než veselo a i když panovala mírná nervozita, nebylo to nic, co by kazilo náladu. Nebylo sice kdo ví jaké teplo, vítr taky nebyl zrovna hřejivý, ale naštěstí nám nepršelo, jako na hodně jiných místech republiky. V podstatě nám všechno vyšlo krásně a dokonce se nám povedlo si na večer nachystat jedno krásné překvápko, což jsme do poslední chvilky nevěděli, jestli se povede. Takže co k tomu dodat? Odjížděli jsme krátce před druhou hodinou ráno, spokojení a rozzáření z toho, že se to všechno povedlo. V posledních letech nemáme moc štěstí, chodit na svatby našich kamarádů, tohle byla super vyjímka a jsme neskutečně rádi, že jsme tam byli. Je nám jasné, že vy dva to taky budete číst, takže ještě jednou za nás (a hlavně teda za mě), užívejte si to, mějte se rádi a buďte pořád jeden pro druhého.

Pro vás všechny ostatní – mějte se krásně, užívejte si den, vyražte ven, vemte s sebou svoje drahé polovičky, svoje děti, navštivte rodiny a vaše blízké, zajděte už konečně někam s kamarádama a vůbec užívejte života každý den.

A teď nepřekvapivě malá ukázka – takhle vypadalo neskutečně rychle ubíhajících 18 hodin, co jsme tam byli s nimi.