Fotoaparáty, mobily a tablety na obřadech

Přišel čas se zase podělit o nějaké ty zážitky z našeho pracovního života. Už dlouho jsme s Pájou přemýšleli, že se vyjádříme k tématu fotoaparátů a mobilů na svatbě, ale nikdy jsme se nedokopali k tomu, abychom to opravdu udělali. Bohužel zážitky poslední doby nás trochu přesvědčily, že už je na čase. Původně jsme chtěli pojmout toto téma trochu zeširoka, ale na webu najdete podobných článků až až, takže je nebudeme všechny opakovat a shrneme to spíš do zážitků, které nás potkaly. Jestli si chcete přečíst až finální shrnutí, tak poslední odstavec je to pravé místo, pokud vás ale zajímá, proč tohle všechno vlastně píšeme, projděte si tu trochu z našich zážitků. Jdeme na ně.

 – Novomanželé odcházejí od oltáře a kráčejí špalírem, já asi 10 metrů před nimi pomalu couvám, přitom je fotím a snažím se počínat si tak, abych vystihl moment, kdy se nebudou dívat pod nohy, ale kolem sebe a smát se na svatebčany. V tom do mně ze strany strčí jeden mohutný svatebčan, aby mi se slovy: „Uhni!“ a kompaktem v ruce dal jasně najevo, že si chce udělat taky fotku.

 – Příchod nevěsty, tentokrát na hodně malém prostoru, jsem přesně nachystán na záběr tak, abych přes ženicha viděl přicházející nevěstu a jejího otce. Teleobjektivem dělám pár detailních fotek nevěsty, která se dívá pod nohy, pak na svatebčany a až pak konečně na ženicha. Cvak, vytoužená fotka je tam. Bleskově pouštím foťák a z druhého ramene beru druhé tělo s nasazeným širším ohniskem a mám podle rychlosti chůze asi necelé dvě vteřiny na to, abych stihnul scénu vyfotit i tak, aby byly vidět celé nádherné šaty nevěsty předtím, než přijde tak blízko, aby jí už záběr uříznul nohy. Bohužel přesně v momentě, kdy přikládám foťák k oku, přiskočí strýček s mobilem a strčí mi ho do záběru, že zakrývá celé nohy nevěsty a půl fotky tvoří jeho ruce. Jediné, co mi v tom momentě zbývá, je důrazně procedit mezi zuby: „Běžte s tím pryč.“. Naštěstí na nic nečekal, mobil i s rukama byl okamžitě pryč a já stihnul tu fotku udělat. Bohužel jsem pak celý zbytek dne musel snášet nenávistné pohledy, jako bych byl škodná, která nedovolila udělat jeden záběr.

 – Krásný venkovní obřad a jeden ze svatebčanů dává svému mladému synovi do ruky zrcadlovku nastavenou na automat, aby udělal pár fotek z obřadu (naštěstí s instrukcemi, aby se nepletl do cesty fotografům a dvěma kamerám). Bohužel aktivní 10letý kluk nemá prostě tušení, kde se může a nemůže pohybovat, tudíž pobíhá okolo, nevědomky překáží a do toho neustále cvaká a na přímém slunci fotí s bleskem, který pak ve výsledném videu hází rušivé odrazy. Po obřadu se mu snažím vysvětlit, ať se drží trochu bokem a chvilku je relativně klid, odpoledne ale přichází moment focení skupinek, kdy si chtějí vzít děvčata trochu do parády ženicha. S Pájou je teda vyhecujeme, aby ho holky zvedly nad hlavu. Kdo někdy něco takového fotil, tak ví, že většinou nejlepší výrazy mají zúčastněné dámy v momentě, kdy ženicha zvedají, jakmile ho mají nad hlavou, tak už to není tak impulsivní. Vím to, znám to, a proto chci začít fotit v momentě, kdy holky začínají ženicha zvedat. V tom se přiřítí mladý zapálený fotograf, klekne si dva metry přede mne a zabere mi půlku záběru. K „nezaplacení“.

 – První pusa v kostele, ženich s nevěstou začínají hlavy naklánět na druhou stranu, než původně chtěli, tzn. tak, že mám v záběru jen temeno nevěsty a ženicha skoro nevidím. To není nejlepší pozice pro focení první pusy, proto se snažím udělat dva kroky stranou, abych měl lepší výhled. Bohužel přitom šlapu na korálky, které jsou nepovšimnutě položeny před oltářem na podlaze. Kdo ví, co se stane, když šlápnete na něco malého kulatého na hladké podlaze, si může představit, jak jsem v ten moment začal chytat stabilitu, abych sebou neplácnul na zem. Pusu už vyfotit nestihnu, ale za novomanželi je Pája a ta to určitě vyfotí dokonale a zabere tak, že nebude vidět, jak tam mávám rukama, abych nespadnul. Jenom škoda, že jí z druhé strany do záběru skočili dva svatebčani, kteří si chtěli pusu vyfotit taky. Můžete se klidně podívat na konec článku, aspoň tuhle fotku tam přidáme.

 – Přípitek na hostině mám ve zvyku fotit z dálky teleobjektivem, abych nerušil mezi natěsno naskládanými židlemi u stolů. Nádhera, krásný výhled, živijó, živijó, všichni se smějí, já čekám na moment, kdy se na sebe podívá nevěsta s ženichem a dají si pusu, mám za nimi nastavený blesk, aby jim krásně v tmavém prostření obkreslil kontury, všichni dozpívali a v tom se mi metr před novomanžele postaví nějaká teta a fotí si zblízka to, co já chtěl zachytit s 15m odstupem. Nenadělám nic.

 – Přidám i jeden aktuální Páji zážitek z odchodu špalírem. Máme s Pájou při vycházení z kostela nebo z obřadní síně rozdělené úlohy, ona fotí novomanžele zezadu, já zepředu. Někdo by řekl, že fotka zezadu je k ničemu, ale není tomu tak. Atmosféra páru, kráčejícího uličkou, kdy všichni tleskají, podpořená světlem z otevřených dveří vepředu a nádherným prostorem zámecké kaple, má hodně do sebe. Takže Pája je nachystaná, čeká na ten správný okamžik a najedou slyší: „Běž!“ a vidí, jak paní vystrkuje do uličky (nejspíš svého) manžela, který s foťákem v ruce běží těsně za zádama novomanželů. To, že Pája tudíž nemá nic z nevěsty, ženicha a jejich postav uprostřed špalíru lidí pod vysokýma zámeckýma sloupama, asi netřeba dodávat.

Takhle bych mohl pokračovat do nekonečna a je mi to strašně líto. Nejde ani o to, že ze sebe musíme dělat kolikrát ty nejhorší osoby na svatbě, protože svatebčany prosíme, aby v průběhu obřadu nepoužívali blesky a aby nám nechodili moc do cesty v těch kritických momentech, to prostě bereme jako součást práce. Taky je nám jasné, že mají lidi pocit, že s novou zrcadlovkou za 20 tis. vyfotí stejně technicky kvalitní fotky jako fotograf (i když na ní má v 99 % případů obyčejný plastový seťák se světelností f5,6, expoziční program nastavený na automatiku, který tam hodí f8 a vypočítá, že nemá v tom nádherném kostele dostatek světla, aktivuje blesk, čímž automaticky zničí atmosféru přirozeného osvětlení a z fotky je pak plochá nuda, jako z kompaktu za 5 tis…). Co je nám ale s Pájou líto je to, že novomanželé platí často nemalé peníze za svatební fotografy, které oni chtějí, jejichž práce se jim líbí a čekají, že dostanou taky fotky, na které se budou rádi dívat celý život. Ale bohužel pokud fotografovi pořád někdo skáče do cesty, tak je možné, že místo nádherné fotky první pusy budou mít novomanželé ve svatební knize nádhernou fotku první pusy, kde se za nimi s foťákem v ruce tyčí třeba strýc Josef. Bylo by dobré, kdyby si svatební hosté uvědomili, že zkoušet, jak si fotograf poradí s nenadálou událostí a jejich přítomností, není nejlepší nápad. Stačí někdy počkat a ty hlavní momenty prostě nechat na pozvaných fotografech. Po nikom nebudou chtít, aby nefotil celý den, ale pokud jim nebude v průběhu obřadu chodit nikdo do cesty, budou nadmíru vděční.

Takže to je tak za nás. Jestli se chcete podělit o svoje zážitky, ať už z pohledu fotografa nebo svatebčana, budeme rádi, diskuze je k dispozici níže.

Jindřich