Vnitřní klid a svatba Áji a Toma | Statek Ondříkovice

Přátelé, kdo je tady kvůli fotkám, skočte rovnou na konec na nádhernou svatební porci, ostatní se můžete klidně začíst do trochu osobního pohledu na naši práci.

Před pár dny jsem potkal bývalého kolegu z práce, který mě dovedl k zamyšlení otázkou, jestli lituju toho, že jsem skončil v práci a musím se teď o sebe starat sám. Minimálně ti, kteří nás znají, ví, že nelituji ani minuty, tak jsem se usmál a řekl, že spíš lituju toho, že jsem neskončil dřív. Pak mi to ale nedalo a musím si teď trochu zpětně přiznat, že vlastně jsem rád, že jsme s Pájou v prácích neskončili dřív. Všechny ty roky, kdy jsme chodili ráno do práce, po práci rychle do ateliéru a do noci upravovali fotky, nám daly tolik potřebný čas, projít si chybami, kterými začátečník prostě projít musí.

Je to pět let, co se svatbám a focení celkově věnujeme, ale až teď konečně za všechny ty roky, myslím, můžeme říct, že víme, co děláme. Víme, kde jsou naše silné stránky a kde jsou ty slabé, máme představu o tom, jaké fotky chceme dělat a jak se k nim propracovávat. Dokážeme konečně vnímat světlo a víme, na čem musíme dál makat, abychom se zlepšili. A právě teď začínáme oceňovat to, že jsme focení táhli při zaměstnáních skoro 3 dlouhé roky, kdy jsme skoro úplně obětovali naše osobní životy a byli tu jenom jeden pro druhého a pro focení. Kdybychom se do focení nepustili společně, ale jenom jeden z nás, dopadlo by to asi jinak, ale měli jsme štěstí, že nás to začalo bavit právě oba dohromady. Nicméně chci ze sebe vymáčkout to, že jsem strašně rád, že jsme tak často padali únavou na hubu, že jsme třeba několik měsíců v kuse chodili spát ve 3 ráno a na 7 zase do práce do kanclu. Dalo nám to tu možnost si všechno ošahat ještě předtím, než se naplno postavíme na vlastní nohy. Nechci, aby to vypadalo, že jsme za fotky nebrali žádnou zodpovědnost, vždycky jsme byli trochu nervózní z toho, aby se fotky povedly a klienti byli spokojení, ale z dnešního pohledu to bylo často i o štěstí. Kolikrát jsme nevěděli, co děláme a učili jsme se na pochodu. Kdyby za námi tehdy někdo přišel, že máme jít fotit zahraniční svatbu do pětihvězdičkového hotelu, skákali bychom asi radostí do stropu, ale několik týdnů předem by se nám zdály noční můry, protože bychom byli nervózní a nevěděli, co dřív. Že je takové focení stejně náročné jako svatba v Horní dolní v kulturáku, bychom moc nevěřili.

A tak jsme tady po pěti letech se svatbami, konečně spíme v klidu a nejsme z nich nervózní. Nebo minimálně ne v tom pohledu, že bychom nemohli večer před svatbou usnout. Doufám, že to nezní moc nabubřele, když řeknu, že jsem rád za to, že víme, co děláme. Ne že bychom se dál neučili a nesnažili se s každou svatbou dál zlepšovat, ale víme, že vždycky je to ve výsledku o tom, že si musíme věřit a vědět, že dokážeme udělat fotku v podstatě za jakýchkoliv podmínek. Ať paří slunce, je pod mrakem, nebo prší, případně když máme na párové fotky jenom pár minut v garáži a víc času prostě nedostaneme.

Na poslední svatbě se nás Lucka ptala, jak to děláme, jak je možné, že s naším příchodem ráno na svatbu je všechno najednou pohodovější. Na rovinu – opravdu nevíme, fotíme prostě tak, jak nás to baví a jak cítíme, že je to správně. Teď po týdnu, kdy jsem nad tou její otázkou přemýšlel, bych sice odpověděl pořád stejně, protože prostě nemám tucha, jak to děláme, ale vím jedno. Svatební focení je náš život, kterému se věnujeme naplno. Řešíme ho dnes a denně, když vybíráme fotky k úpravě, když diskutujeme, co jsme udělali špatně a co se nám povedlo, když optimalizujeme počítače, nebo trávíme hodiny studiem fotek jiných fotografů, když čistíme foťáky, formátujeme karty nebo přemýšlíme, jaké nové způsoby zálohování fotek nám umožní být další roky bez ztráty dat, když sami na sobě testujeme, jak se chová lidské tělo, jak vzájemně fungují jaké pózy, když projíždíme google a zkoumáme, jak vypadá svatební místo, když zjišťujeme, kdy tam přesně zapadá slunce a kam bude v kolik hodin svítit. Svatební focení žijeme už v momentě, kdy vás vidíme poprvé, už nám šrotuje v hlavě, jak jste vysocí, jak se k sobě vzájemně chováte, vnímáme náznaky toho, že se třeba nechcete moc smát, nebo vás možná bude potřeba fotit víc z jedné strany, protože máte trochu křivý nos, usmíváte se na sebe přirozeně nebo se spíš na veřejnosti chováte usedle? Tohle a milion dalších věcí k tomu všemu patří už před svatbou a možná to, že pro nás svatba není jenom o tom přijít, vyfotit a odjet, ale spíš zanechat ve vás super zážitek, je pro nás ten zásadní rozdíl a není to pak jenom „práce“. Všechno to dohromady, že jsme připravení, nám dává svobodu prostě na svatbu přijet a být v klidu, nestresovat se, že se něco nepodaří, protože, věřte nebo ne, na každé svatbě se něco podělá, nic není dokonalé. Ale to vědomí, že prostě fotky udělat musíme, nám dává vnitřní klid, díky kterému se můžeme při focení bavit a můžeme to přenášet i na vás. Tak, Luci, jestli to čteš, tohle je možná ta správná odpověď na tvoji otázku.

Jen teď vůbec nevím, jestli se mi podařilo přenést sem to, co jsem chtěl říct, ale už bych se do toho jenom víc zamotal, tak to utnu. Vrátím se ale k Lucce, resp. ke svatbě Áji a Toma, kde svědčila. Byl to neskutečný žážitek, který bychom si z fleku dali znovu. Už před svatbou jsme věděli, že to bude úžasné, ale realita byla daleko lepší. Jedna velká garden party, s kapkou hodně silných emocí, tak bychom to shrnuli v pár slovech. Co nás dostalo jako první – samotné svatební místo. Statek Ondříkovice, opravdu krásné místo a sami jsme si ho v našem pomyslném seznamu „kde bychom chtěli mít svatbu (kdybychom ji měli znovu)“ dali hodně vysoko. Nádherné prostředí, které slunce dělá ještě neuvěřitelnější. Že tam narazíme na zhruba stovku dospělých a čtyřicet (40!) malých dětí, to jsme věděli a jsme rádi, že to tak bylo. Super atmosféra na focení. Smáli jsme se sami kolikrát jak blázni, nejedenkrát jsme nevěděli, co říct, protože některé vtipy, narážky a životní situace nás dostávaly kolikrát skoro do kolen (v dobrém slova smyslu). Ája s Tomem a Matym už byli třešnička na dortu, jednoduše řečeno – fešáci, seklo jim to moc. Co jsme ale netušili, že na obřadu budeme svědky takové atmosféry, která mně osobně nenechala oči suché. Ti dva jsou jeden pro druhého jak stvoření a ještě štěstí, že Ája byla do svatebního slibu fakt hrrr, což nás všechny dost pobavilo. Nebýt toho záchvatu smíchu, asi by mi ty slzy tekly proudem. Bylo to prostě nezapomenutelné, a kdo chce, může se podívat na pár fotek, jak to bylo celé našima očima.

za nás oba s Pájou
Jindřich

P.S.: Opravdu jsme rádi, že naše výlevy čtete a že, jak nám bylo dneska řečeno, máme skryté fanoušky;) Díky moc, bez vás všech by to nebylo ono.

P.P.S: Děvčata, kdybyste přemýšlely, kde hledat podobné šaty, jako měla Ája, tak zkuste Mia Bella;)